Deníky Bohemia (Hradecké Noviny) ze dne 3.3.2001
Tak dlouho se budou dělat lvi, až se udělají tygři
V jedné z okrajových čtvrtí Nového Bydžova, ve sklepě rodinné
vilky, je království mistra brusiče skla Libora Kruliše. Pracuje tu se svým synem
Petrem. Specializují se na benátská zrcadla, dělají broušené zrcadlové hodiny, které
mají chráněné jako průmyslový vzor, a také lustrové dílce. V počátku každého roku přichází
čas, kdy žijí prací na prestižních filmových cenách Český lev.
Když se před sedmi lety na mistra Kruliše obrátil výkonný ředitel
České filmové a televizní akademie Petr Vachler, aby podle návrhu výtvarníka Jakuba
Švédy udělal první sérii lvů, kývl a od té doby je toto jméno spojeno s každoročním
udílením filmových cen. Otec a syn Krulišové jsou také jedni z mála, kteří v této chvíli
už vědí, komu budou prestižní ceny dnes večer předány. Nikomu by však toto tajemství
neprozradili předem, i kdyby je k mlčení nevázala smlouva.
Když člověk vstoupí do dílny, překvapí ho malý prostor, ve kterém
Krulišové své řemeslo provozují. Kuličská mašina, kdo na ní pracuje, tomu se říká také
kulič, menší kulič je "graverák" neboli rytecká mašina. Dále spousta brusných kotoučů
od půlcentimetrových až po velké, u mašiny škopek s vodou a potom už jen ruce. Zázračné
ruce brusiče a pozorné oči. Spolu s léty zkušeností, cviku, chytrosti a šikovnosti vyvoleného
řemesla.
Do odevzdání lvů chybělo pár dnů, finišovalo se, ale Libor Kruliš nás
přesto neodmítl. Než vypnul stroj, stačil jsem přečíst pár nápisů fixem na rourách ústředního
topení, kam je otec se synem zaznamenávají a které jsem použil jako titulek i mezititulky
k našemu vyprávění.vs,1
Zdržíte-li se v této místnosti hrozí vám, že budete zaměstnáni.
Libor Kruliš se vyučil sklářem na severu, v Novém Boru. Dodnes má k tomuto
městu vztah jako každý brusič ke kolébce tohoto řemesla u nás. Pracoval v brusírně v Týništi
nad Orlicí, tedy na východě Čech, potom v Poděbradech a než se "udělal pro sebe," byl
sedmadvacet let ve sklárnách v Novém Bydžově.
"Když po takové době člověk odchází a je téměř majetkem skláren, není to
lehké. Já ale šel za svou vizí. Chtěl jsem dělat to, co já umím, rozhodovat sám za sebe a
také obchodovat s tím, co si vyrobím. Už asi pět let před revolucí jsem se věnoval
benátským zrcadlům, řadu cenných poznatků jsem získal od kamaráda Aloise Táborského
ze Skalice u Nového Boru. Tohoto, dnes už pětadevadesátiletého, stále činného skláře,
považuji za hvězdu na našem brusičském nebi. Doma jsem začal sám, potom se přidal
syn Petr a jsem rád, že budu mít jednou nástupce," říká mistr.
Přítomní, pozor, v těchto prostorách panuje vražedné pracovní prostředí.
Hlavní výrobní činností Krulišových jsou broušená benátská zrcadla. Vzory
pan Kruliš vymýšlí sám. Jeden má například název Queen, další Tulipán, rozdílný je počet dílů
a významnou roli hraje velikost zrcadla. Jsou zrcadla pracnější i jednodušší a platí tady, že
čím členitější a nápaditější výrobek, tím je hezčí. Charakteristické je to, že nemají rám a
díly se lepí nebo šroubují na podložku. Materiálově jde o průhledné sklo flaut, které se
nařeže diamantem, ubrousí do požadovaného tvaru a spasuje se. Potom se zrcadlo pokoví a
výbrus se dělá do pokovené vrstvy, což zajistí plastičnost a tady je rozdíl mezi klasickou
zrcadlovinou.
"Po revoluci jsem chtěl vidět baštu, kde benátská zrcadla vznikla, jel
jsem tedy do Itálie a na ostrov Murano. Zklamání bylo veliké. Prošli jsme se ženou galerie,
prodejny i prodejničky a viděli jedno zrcadlo, ani ne moc pěkné. Manželka mi tenkrát řekla,
že jsem měl vzít fotografie svých zrcadel a ukázat jim, co umějí české ruce.
Miluji tuhle mazlivou práci na ryteckém stroji, kdy si člověk udělá
představu a potom tvoří dekor. Jste pořád ve střehu, aby se neškrtlo o bok brusu."
Cena benátských zrcadel se pohybuje od čtyř až k třiceti tisícům,
domácí trh by Krulišovu firmu neuživil, a tak přes obchodní kontakty, vlastní i dílem
áhody, prodávají zrcadla hlavně do Emirátů, Francie a Španělska. Rýsuje se i zájem v USA.
Starosti jsou jako strašidla, kdo se jich nebojí, tomu neublíží.
Sedmnáct lvů, jeden jako druhý, ceny, které dnes večer potěší filmové
tvůrce i aktéry, je v této chvíli už v Praze. Včera je odvezl zvláštní posel z bydžovské
dílny, stejně jako loni i před šesti lety. Pocit úlevy s vědomím dobrého díla jsou pokaždé
závěrečnou tečkou. Mistr Kruliš při každém dokončeném ročníku vzpomíná na začátky a srovnává:
"Skleněnou plastikou jsem se zabýval ještě před první zakázkou lvů, ale před
sedmi lety jsme samozřejmě sbírali při práci na cenách důležité zkušenosti. Tehdy výtvarník přišel
s představou, jen pro zajímavost, v té době ještě studoval na škole, a my jsme se k jeho návrhu
snažili přidat maximum řemeslného umu."
Po šesti ročnících soutěže Český lev přišla letos inovace, která se týkala
právě broušení. Soška je poněkud jinačí. Požadavek na menší velikost, nižší hmotnost a lepší
uchopitelnost znamenal pro brusiče větší náročnost, složitější pracnost a vypořádání se s
novými tvarovými záludnostmi.
"Bylo tam nově víc detailů - například oko, nohy jiné, menší podstavec.
Pro nás to znamenalo úpravu kotoučů, abych se dostal do jemných záhybů a řezů, rozhodně to
nebyla a není tuctová práce, ale myslím si, že nový lev je hezčí," hodnotí Libor Kruliš právě
dokončené období.
To začalo prvním krokem, kdy se přebírají v novoborské sklárně odlitky z
křišťálu. Je nutné je pozorně prohlédnout, aby tam nebyly trvalé a neodstranitelné vady,
bubliny ve skle nevadí, když jich není mnoho. V praxi to znamená, že brusič vybere třeba
z patnácti odlitků pro další práci tři.
Nejdříve se zabrušují plochy, perfektní musí být ta přední, kam se potom
dává nápis. Když se brousí zadní podstavec, někdy upadnou nohy. V další etapě se pracuje na
tvaru sošky. Stává se, že z formy vyjde tlama lva kulatá, brusič ji musí dotvarovat do původní
podoby, což je mravenčí a piplavá práce, kdy nesmí ujet ruka, jinak by byl konec. Po týdnech
broušení se soška pískuje. Zakryjí se místa, která nemají být pískována, hrany a vytahuje se,
jak říká Libor Kruliš, to pozitivní. Úplně poslední prací je umístění mosazných štítků se jmény,
které přivážejí obvykle dva dny před udílením cen
Přicházíš-li bez peněz, neprodleně opusť tyto prostory.
"Ve finále, kdy už dokončujeme, máme ještě jeden surový kousek lva, kdyby se
něco stalo, tak bychom nasadili čas a udělali sošku novou. Po úplném dokončení z nás všechno
spadne. Když sedím na slavnostním večeru, a těch sedmnáct lvů je nasvícených, v kombinaci mat
a lesk krásně září, inu křišťál je křišťál, tak jsem spokojený," říká s pocitem úlevy mistr.
Při práci na cenách pro každý ročník provádějí otec se synem soukromé
typování. Libor Kruliš vzpomíná na ročník s vítězným Koljou, kdy ruský chlapeček nepustil
lva z ruky a mistr mu nakonec ještě věnoval malého lvíčka ze své dílny.
Bydžovský brusič je plně pohlcen svou prací. Miluje ji a nemá čas na
žádné další zájmy. Když si člověk zvolí svého koníčka povoláním a to povolání je mu
pořád koníčkem, není nic lepšího," usmívá se spokojeně mistr brusič, jeden z aktérů
Českého lva, který stojí poněkud v pozadí této prestižní záležitosti.
VLADIMÍR BURJÁNEK
Právo ze dne 19.02.2001
Novobydžovský brusič finišuje na lvech
Plné ruce práce má nyní novobydžovský brusič skla Libor Kruliš se svým synem Petrem. V suterénní dílně rodinné vilky dokončují sedmnáctikusovou sérii křišťálových sošek Českého lva, prestižních cen pro filmové tvůrce.
Kruliš není v oboru žádným začátečníkem. Sedmadvacet let se živil svým řemeslem v novobyžovské sklárně, v roce 1990 se udělal pro sebe a z prosperující brusírny dnes vycházejí hlavně benátská zrcadla. "Pokud bychom byli odkázáni pouze na český trh, zřejmě bychom se neuživili. Přece jen vyrábíme zboží, které si člově koupí jen v případě, když si chce udělat radost," přiznává mistr brusič. Se svými zrcadly pronikl až do Spojených arabských emirátů, kde se díky obchodnímu zastoupení prodávají výborně.
K broušení Českých lvů se dostal před sedmi letu, kdy se jeho firma ukázala jako nejvhodnější pro filigrántskou práci na prestižních cenách z českého křišťálu, odlitých v novobvorské sklárně podle návrhu pražského výtvarníka Jakuba Švédy. Letos poprvé jsou lvíčci zhruba o dvě kila lehčí a o poznání menší. "Soška v novém provedení je tvarově zajímavější, ale pro nás znamená náročnější broušení," říká Kruliš a ukazuje záhyby, do nichž se musí dostat s brusným kotoučem.
Nová podoba lvíčků si také přirozeně vyžádala novou odlévací formu a to byla další potíž. " Forma se musela několikrát upravovat a tak došlo k výraznému zdržení při výrobě polotovarů. Tak se stalo, že první kusy dostali nikoliv už v listopadu, jak by to mělo být správně podle smlovy, ale až začátkem února. Neumíte si ani představit, jak jsem byl nervózní !"
Rozhodně ale odmítá, že by nestačil své dílo do termínu odevzdat."Makáme na tom často do hluboké noci, občas opuštíme dílnu kolem čtvrté ráno ale třetího března odevzdáváme poslední kousky. To nám ukládá smlouva a při jejím nesplnění bychom byli postiženi několikamiliónovou sankcí," řekl Kruliš.
Odevzdáním lvíčků práce končí a na soškách nesmí být ani malá autorsk značka brusiče. Kruliše totrochu mrzí, ale vynahrazuje si to tím, že je každoročně přítomen v Lucerně, kde představitelé České filmové a televizní akademie předávají České lvy laureátům. " Je to neuvěřitelně příjemný pocit, když úspěšný filmař či slavný herec bere do rukou mé dílo jako ocenění své práce.To se dá těžko slovy popsat," tvrdí. Je také jedním z prvních lidí, kteří se dozvědí jména oceněných.
"Vždy dva dny před slavnostním aktem přijedou zástupci se jmennými štítky, které po drobné úpravě na sošky nalepíme. Ale jména bych neprozradil za žádnou cenu, nejen pro to, že jsme smluvně vázáni mlčenlivostí. Hlavně bych nechtěl zkazit radost vyznamenaným umělcům, kteří se verdikt poroty dozvědí až v sále,"dodal.
Jiří Bednář