Deníky Bohemia (Hradecké Noviny) ze dne 3.3.2001

Právo ze dne 19.02.2001

Audio rozhovor (mp3 formát) - Český Rozhlas Hradec Králové



Deníky Bohemia (Hradecké Noviny) ze dne 3.3.2001

Tak dlouho se budou dělat lvi, až se udělají tygři

V jedné z okrajových čtvrtí Nového Bydžova, ve sklepě rodinné vilky, je království mistra brusiče skla Libora Kruliše. Pracuje tu se svým synem Petrem. Specializují se na benátská zrcadla, dělají broušené zrcadlové hodiny, které mají chráněné jako průmyslový vzor, a také lustrové dílce. V počátku každého roku přichází čas, kdy žijí prací na prestižních filmových cenách Český lev.

Když se před sedmi lety na mistra Kruliše obrátil výkonný ředitel České filmové a televizní akademie Petr Vachler, aby podle návrhu výtvarníka Jakuba Švédy udělal první sérii lvů, kývl a od té doby je toto jméno spojeno s každoročním udílením filmových cen. Otec a syn Krulišové jsou také jedni z mála, kteří v této chvíli už vědí, komu budou prestižní ceny dnes večer předány. Nikomu by však toto tajemství neprozradili předem, i kdyby je k mlčení nevázala smlouva.

Když člověk vstoupí do dílny, překvapí ho malý prostor, ve kterém Krulišové své řemeslo provozují. Kuličská mašina, kdo na ní pracuje, tomu se říká také kulič, menší kulič je "graverák" neboli rytecká mašina. Dále spousta brusných kotoučů od půlcentimetrových až po velké, u mašiny škopek s vodou a potom už jen ruce. Zázračné ruce brusiče a pozorné oči. Spolu s léty zkušeností, cviku, chytrosti a šikovnosti vyvoleného řemesla.

Do odevzdání lvů chybělo pár dnů, finišovalo se, ale Libor Kruliš nás přesto neodmítl. Než vypnul stroj, stačil jsem přečíst pár nápisů fixem na rourách ústředního topení, kam je otec se synem zaznamenávají a které jsem použil jako titulek i mezititulky k našemu vyprávění.vs,1

Zdržíte-li se v této místnosti hrozí vám, že budete zaměstnáni.

Libor Kruliš se vyučil sklářem na severu, v Novém Boru. Dodnes má k tomuto městu vztah jako každý brusič ke kolébce tohoto řemesla u nás. Pracoval v brusírně v Týništi nad Orlicí, tedy na východě Čech, potom v Poděbradech a než se "udělal pro sebe," byl sedmadvacet let ve sklárnách v Novém Bydžově.

"Když po takové době člověk odchází a je téměř majetkem skláren, není to lehké. Já ale šel za svou vizí. Chtěl jsem dělat to, co já umím, rozhodovat sám za sebe a také obchodovat s tím, co si vyrobím. Už asi pět let před revolucí jsem se věnoval benátským zrcadlům, řadu cenných poznatků jsem získal od kamaráda Aloise Táborského ze Skalice u Nového Boru. Tohoto, dnes už pětadevadesátiletého, stále činného skláře, považuji za hvězdu na našem brusičském nebi. Doma jsem začal sám, potom se přidal syn Petr a jsem rád, že budu mít jednou nástupce," říká mistr.

Přítomní, pozor, v těchto prostorách panuje vražedné pracovní prostředí.

Hlavní výrobní činností Krulišových jsou broušená benátská zrcadla. Vzory pan Kruliš vymýšlí sám. Jeden má například název Queen, další Tulipán, rozdílný je počet dílů a významnou roli hraje velikost zrcadla. Jsou zrcadla pracnější i jednodušší a platí tady, že čím členitější a nápaditější výrobek, tím je hezčí. Charakteristické je to, že nemají rám a díly se lepí nebo šroubují na podložku. Materiálově jde o průhledné sklo flaut, které se nařeže diamantem, ubrousí do požadovaného tvaru a spasuje se. Potom se zrcadlo pokoví a výbrus se dělá do pokovené vrstvy, což zajistí plastičnost a tady je rozdíl mezi klasickou zrcadlovinou.

"Po revoluci jsem chtěl vidět baštu, kde benátská zrcadla vznikla, jel jsem tedy do Itálie a na ostrov Murano. Zklamání bylo veliké. Prošli jsme se ženou galerie, prodejny i prodejničky a viděli jedno zrcadlo, ani ne moc pěkné. Manželka mi tenkrát řekla, že jsem měl vzít fotografie svých zrcadel a ukázat jim, co umějí české ruce.

Miluji tuhle mazlivou práci na ryteckém stroji, kdy si člověk udělá představu a potom tvoří dekor. Jste pořád ve střehu, aby se neškrtlo o bok brusu."

Cena benátských zrcadel se pohybuje od čtyř až k třiceti tisícům, domácí trh by Krulišovu firmu neuživil, a tak přes obchodní kontakty, vlastní i dílem áhody, prodávají zrcadla hlavně do Emirátů, Francie a Španělska. Rýsuje se i zájem v USA.

Starosti jsou jako strašidla, kdo se jich nebojí, tomu neublíží.

Sedmnáct lvů, jeden jako druhý, ceny, které dnes večer potěší filmové tvůrce i aktéry, je v této chvíli už v Praze. Včera je odvezl zvláštní posel z bydžovské dílny, stejně jako loni i před šesti lety. Pocit úlevy s vědomím dobrého díla jsou pokaždé závěrečnou tečkou. Mistr Kruliš při každém dokončeném ročníku vzpomíná na začátky a srovnává:

"Skleněnou plastikou jsem se zabýval ještě před první zakázkou lvů, ale před sedmi lety jsme samozřejmě sbírali při práci na cenách důležité zkušenosti. Tehdy výtvarník přišel s představou, jen pro zajímavost, v té době ještě studoval na škole, a my jsme se k jeho návrhu snažili přidat maximum řemeslného umu."

Po šesti ročnících soutěže Český lev přišla letos inovace, která se týkala právě broušení. Soška je poněkud jinačí. Požadavek na menší velikost, nižší hmotnost a lepší uchopitelnost znamenal pro brusiče větší náročnost, složitější pracnost a vypořádání se s novými tvarovými záludnostmi.

"Bylo tam nově víc detailů - například oko, nohy jiné, menší podstavec. Pro nás to znamenalo úpravu kotoučů, abych se dostal do jemných záhybů a řezů, rozhodně to nebyla a není tuctová práce, ale myslím si, že nový lev je hezčí," hodnotí Libor Kruliš právě dokončené období.

To začalo prvním krokem, kdy se přebírají v novoborské sklárně odlitky z křišťálu. Je nutné je pozorně prohlédnout, aby tam nebyly trvalé a neodstranitelné vady, bubliny ve skle nevadí, když jich není mnoho. V praxi to znamená, že brusič vybere třeba z patnácti odlitků pro další práci tři.

Nejdříve se zabrušují plochy, perfektní musí být ta přední, kam se potom dává nápis. Když se brousí zadní podstavec, někdy upadnou nohy. V další etapě se pracuje na tvaru sošky. Stává se, že z formy vyjde tlama lva kulatá, brusič ji musí dotvarovat do původní podoby, což je mravenčí a piplavá práce, kdy nesmí ujet ruka, jinak by byl konec. Po týdnech broušení se soška pískuje. Zakryjí se místa, která nemají být pískována, hrany a vytahuje se, jak říká Libor Kruliš, to pozitivní. Úplně poslední prací je umístění mosazných štítků se jmény, které přivážejí obvykle dva dny před udílením cen

Přicházíš-li bez peněz, neprodleně opusť tyto prostory.

"Ve finále, kdy už dokončujeme, máme ještě jeden surový kousek lva, kdyby se něco stalo, tak bychom nasadili čas a udělali sošku novou. Po úplném dokončení z nás všechno spadne. Když sedím na slavnostním večeru, a těch sedmnáct lvů je nasvícených, v kombinaci mat a lesk krásně září, inu křišťál je křišťál, tak jsem spokojený," říká s pocitem úlevy mistr.

Při práci na cenách pro každý ročník provádějí otec se synem soukromé typování. Libor Kruliš vzpomíná na ročník s vítězným Koljou, kdy ruský chlapeček nepustil lva z ruky a mistr mu nakonec ještě věnoval malého lvíčka ze své dílny.

Bydžovský brusič je plně pohlcen svou prací. Miluje ji a nemá čas na žádné další zájmy. Když si člověk zvolí svého koníčka povoláním a to povolání je mu pořád koníčkem, není nic lepšího," usmívá se spokojeně mistr brusič, jeden z aktérů Českého lva, který stojí poněkud v pozadí této prestižní záležitosti.

VLADIMÍR BURJÁNEK




Právo ze dne 19.02.2001

Novobydžovský brusič finišuje na lvech

Plné ruce práce má nyní novobydžovský brusič skla Libor Kruliš se svým synem Petrem. V suterénní dílně rodinné vilky dokončují sedmnáctikusovou sérii křišťálových sošek Českého lva, prestižních cen pro filmové tvůrce.

Kruliš není v oboru žádným začátečníkem. Sedmadvacet let se živil svým řemeslem v novobyžovské sklárně, v roce 1990 se udělal pro sebe a z prosperující brusírny dnes vycházejí hlavně benátská zrcadla. "Pokud bychom byli odkázáni pouze na český trh, zřejmě bychom se neuživili. Přece jen vyrábíme zboží, které si člově koupí jen v případě, když si chce udělat radost," přiznává mistr brusič. Se svými zrcadly pronikl až do Spojených arabských emirátů, kde se díky obchodnímu zastoupení prodávají výborně.

K broušení Českých lvů se dostal před sedmi letu, kdy se jeho firma ukázala jako nejvhodnější pro filigrántskou práci na prestižních cenách z českého křišťálu, odlitých v novobvorské sklárně podle návrhu pražského výtvarníka Jakuba Švédy. Letos poprvé jsou lvíčci zhruba o dvě kila lehčí a o poznání menší. "Soška v novém provedení je tvarově zajímavější, ale pro nás znamená náročnější broušení," říká Kruliš a ukazuje záhyby, do nichž se musí dostat s brusným kotoučem.

Nová podoba lvíčků si také přirozeně vyžádala novou odlévací formu a to byla další potíž. " Forma se musela několikrát upravovat a tak došlo k výraznému zdržení při výrobě polotovarů. Tak se stalo, že první kusy dostali nikoliv už v listopadu, jak by to mělo být správně podle smlovy, ale až začátkem února. Neumíte si ani představit, jak jsem byl nervózní !"

Rozhodně ale odmítá, že by nestačil své dílo do termínu odevzdat."Makáme na tom často do hluboké noci, občas opuštíme dílnu kolem čtvrté ráno ale třetího března odevzdáváme poslední kousky. To nám ukládá smlouva a při jejím nesplnění bychom byli postiženi několikamiliónovou sankcí," řekl Kruliš.

Odevzdáním lvíčků práce končí a na soškách nesmí být ani malá autorsk značka brusiče. Kruliše totrochu mrzí, ale vynahrazuje si to tím, že je každoročně přítomen v Lucerně, kde představitelé České filmové a televizní akademie předávají České lvy laureátům. " Je to neuvěřitelně příjemný pocit, když úspěšný filmař či slavný herec bere do rukou mé dílo jako ocenění své práce.To se dá těžko slovy popsat," tvrdí. Je také jedním z prvních lidí, kteří se dozvědí jména oceněných.

"Vždy dva dny před slavnostním aktem přijedou zástupci se jmennými štítky, které po drobné úpravě na sošky nalepíme. Ale jména bych neprozradil za žádnou cenu, nejen pro to, že jsme smluvně vázáni mlčenlivostí. Hlavně bych nechtěl zkazit radost vyznamenaným umělcům, kteří se verdikt poroty dozvědí až v sále,"dodal.

Jiří Bednář


Všechna práva vyhrazena (c)2001 - OrinHK s.r.o.